Kapitola předmětu Teorie práva I
Obsah: precedent a judikatura, právní obyčej a zvyklosti, obsolence, právní literatura, další „zdroje“ práva.
Neautonomní prameny práva
Prameny, které nejsou absolutně závazné, ale mají určitou normativní hodnotu: soud by je měl nebo může použít při argumentaci. Podílejí se na tom, jak právu rozumíme, ale samy neobstojí jako podklad rozhodnutí. Z toho plyne, že v ČR neobsahují právní normy. V ČR sem patří Judikatura, Právní literatura, Právní obyčej a Právní apendixy neprávních publikací. Obsahují relevantní informace o právu a do určité míry ho „dotvářejí“. Srov. Autonomní a neautonomní prameny práva.
Soudní precedent
Pravidlo nebo princip zformulovaný soudem v dřívějším soudním rozhodnutí, které je závazné (nebo má aspoň normativní hodnotu) pro rozhodování dalších obdobných případů. Karta: dřívější rozhodnutí vyššího soudu s obecným pravidlem, uznávané jako autoritativní.
- znaky: prvotnost, vytvoření soudem, formální závaznost, obecnost, normativnost, veřejnost,
- precedent není celé rozhodnutí, ale jeho Ratio decidendi. Odlišuj Obiter dictum a odlišná stanoviska (disenty),
- vertikální precedent (vyšší soud zavazuje nižší) je závazný. Horizontální (soud stejného stupně) „ne tak docela“. Precedent nižšího soudu či cizí jurisdikce může být přesvědčivý,
- odchýlení: od precedentu nižšího nebo stejného soudu změnou (Overruling). Od precedentu vyššího soudu ne, lze ale případ odlišit (Distinguishing),
- spojen se zásadou Stare decisis.
V angloamerickém právu může být autonomním pramenem. V ČR precedent neexistuje. Ani rozhodnutí SDEU formálně nejsou precedenty (závazná jen pro účastníky), v praxi jsou ale respektována. Srov. Judikatura.
Stare decisis
Stare decisis et quieta non movere („setrvat na rozhodnutém a nerušit, co je klidné“), rule of precedent: soud, který čelí precedentu ze srovnatelného sporu, má rozhodnout tak, jak mu precedent ukládá. Srov. Quieta non movere.
Ratio decidendi
Jádro precedentu: nosné důvody rozhodnutí, pravidlo, na kterém je rozhodnutí založeno a které soudy mají v budoucnu následovat. Wambaughův test: ratio je obecné pravidlo, bez něhož by soud rozhodl jinak. Tedy argument či interpretace, bez které by soud ke svému závěru nedošel. V textu rozhodnutí nebývá označeno nadpisem.
Obiter dictum
Vyjádření názoru soudu „mimochodem“, které není nosné pro rozhodnutí, a proto nezavazuje. Může vysvětlovat, jak soud k pravidlu dospěl a co ho ovlivnilo. Čím propracovanější, tím přesvědčivější rozhodnutí.
Distinguishing
Odlišení případu: pokud se nový případ od precedentu liší v podstatných prvcích, precedent nelze použít. Je to jediná cesta, jak se nižší soud vyhne závaznému precedentu vyššího soudu.
Overruling
Změna (překonání) precedentu soudem stejného nebo vyššího stupně. Vyšší soud nemůže být „overrulován“ nižším.
Judikatura
Právní názory soudů vyslovené v odůvodněních jejich rozhodnutí, typicky interpretace pravidel z autonomních pramenů. Je to ustálený soubor rozhodnutí s obdobnými názory: ustálený způsob, kterým soudy (zejména vyšší) vykládají a aplikují právo (Smejkalová). Pojem je typický pro kontinentální systémy.
V rozhodnutí rozlišujeme výrok (závazný pro účastníky) a odůvodnění (interpretace a právní názory, které nás zajímají).
Závaznost v ČR: judikatura neobsahuje právní normu a není absolutně závazná. Soudy si ji ale nemohou dovolit ignorovat: odchýlení musí být odůvodněné, bez svévole (III. ÚS 252/04, I. ÚS 403/03). Důvodem je právní jistota, předvídatelnost a rovnost. Funguje jako přesvědčivý argument, série rozhodnutí NS má větší váhu než izolované rozhodnutí okresního soudu. Zvláštní případ je Kasační závaznost. Zvláštní postavení mají nálezy ÚS: výroky o zrušení norem jsou absolutně závazné (Výrok nálezu Ústavního soudu o zrušení normy), názory v odůvodnění ne.
Kasační závaznost
Závaznost právního názoru soudu vyššího stupně pro soud nižšího stupně, kterému věc vrací (po zrušení rozhodnutí) k novému projednání a rozhodnutí. Platí jen v té konkrétní věci.
Právní obyčej
Znaky (pojetí kurzu):
- dlouhodobé užívání (usus longaevus),
- přesvědčení o právní závaznosti (opinio iuris / opinio necessitatis),
- uznání státem,
- dále samostatnost autority a určitost (karta).
Shiner uvádí šest znaků: existence odnepaměti (v common law před rokem 1189), trvalost, pokojné užívání (ne silou, tajně ani z povolení), závaznost, určitost a konzistence.
Obyčej nevytváří stát, jen ho při aplikaci uznává. Vytvářejí ho adresáti spontánně (Tvorba práva) a není psaný. Pouhý zápis obyčeje má informační hodnotu (aplikuje se dál obyčej). Kodifikace obsah obyčeje vtělí do předpisu (aplikuje se předpis, obyčej se přestane používat).
V kontinentálním právu obyčej pramenem být může (např. španělský Código civil, čl. 1: zákon, obyčej a obecné zásady). Mezinárodní obyčej = důkaz obecné praxe uznané za právo. V ČR je jeho role nejednoznačná, obecně jej lze považovat za neautonomní pramen. ÚS (Pl. ÚS 33/97): pramenem práva i v systému psaného práva jsou základní právní principy a zvyklosti, obyčej vyžaduje opinio necessitatis a usus longaevus.
Odlišuj Zvyklost a Ústavní zvyklost. Opakem je „negativní obyčej“ (Obsolence).
Zvyklost
Skutečně zachovávaná pravidla, u nichž může existovat vědomí závaznosti, ale zpravidla jim chybí obecnost a dlouhodobost a nevynucuje je stát. Samy nejsou pramenem práva, ale mohou být závazné, pokud na ně odkáže zákon. Příklad: obchodní zvyklosti v právním styku podnikatelů mají přednost před dispozitivním ustanovením zákona (§ 558 odst. 2 OZ).
Ústavní zvyklost
Nepsané pravidlo ústavní praxe praeter constitutionem, které doplňuje strohý text ústavy. Příklady: předložení programového prohlášení vlády, jmenování předsedy vítězné strany premiérem, zastoupení předsedy Sněmovny místopředsedou při podpisu zákona (Pl. ÚS 6/21, Pl. ÚS 26/16). Podle odlišného stanoviska k Pl. ÚS 14/01 se její znaky testují analogicky ke znakům právního obyčeje.
Obsolence
„Negativní obyčej“: působením času a stability (ne)jednání norma zanikne. Pravidlo je vydáno formálně správně a formálně stále existuje, ale není dodržováno a orgány veřejné moci ho nevynucují. Dva způsoby:
- Desuetudo (vyjití z užívání),
- Cessante ratione legis cessat lex ipsa.
Desuetudo
Vyjití normy z užívání: norma se dlouhodobě nepoužívá a nevynucuje, ač formálně platí. Způsob obsolence.
Cessante ratione legis cessat lex ipsa
„Zanikne-li důvod zákona, zaniká zákon sám.“ Normu již nelze použít, protože podmínky pro její aplikaci nemohou v budoucnu nikdy nastat (např. derogační norma, která už svou práci vykonala).
Právní literatura
Doktrinální (odborné) publikace. Sdílí znaky s jinými formálními prameny: obsahuje pravidlo a je psaná. Autoritu jí dává osoba autora. Dvě pojetí: tradiční pramen stanovující závazné jednání, nebo podpůrný zdroj k porozumění závazným pramenům. Aby byla formálním pramenem, musí být (Shecaira) preskriptivní, určená praktikujícím právníkům a s argumentačním stylem jejich publika.
V ČR neobsahuje právní normy, její význam je interpretační (Doktrinální výklad).
Právní apendixy neprávních publikací
Jiná než právní literatura v soudních rozhodnutích, typicky v odlišných stanoviscích soudců ÚS: Kafka, Orwell a Beckett (Holländer, Pl. ÚS 25/06), detektivky „vrahem je zahradník“ (III. ÚS 291/03), královna Koloběžka I. a Jack London (Balík). Jde o méně obvyklý, nanejvýš přesvědčovací pramen.
Aequitas
Principy spravedlnosti (ekvita) jako „zdroj“ práva v mezinárodním právu, common law a rozhodčím řízení. V soudním rozhodování ČR se projevuje přes dobré mravy: podle ÚS jde o příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, i praeter legem či contra legem (I. ÚS 1419/22). Soudce má rozhodovat nestranně a spravedlivě (§ 79 zákona o soudech a soudcích). Podobně rozum je v common law zdrojem, který se pak stává obsahem precedentu.
Interní normativní instrukce
Akty řízení (pokyny, instrukce, směrnice, organizační řády, metodické pokyny ministerstev) vydávané nadřízeným pro podřízené. Nejsou pramenem práva a nezavazují osoby mimo služební podřízenost (srov. Oficiální výklad).