Právo – zápisky

Testamentum

1 min čtení

Definice

Testamentum – Jednostranné, kdykoli odvolatelné formální pořízení pro případ smrti, kterým se ustanovuje dědic.

Výklad v předmětech

Římské právo II

Testamentum

Jednostranné, formální pořízení pro případ smrti, kterým se ustanovuje dědic:

  • jednostranné a kdykoli odvolatelné: ambulatoria est voluntas defuncti usque ad vitae supremum exitum (D. 34, 4, 4),
  • formální: forma zaručuje právní jistotu, výklad však co nejvíce respektuje vůli zůstavitele (favor testamenti),
  • mortis causa: účinky nastávají smrtí,
  • ustanovuje dědice: Heredis institutio je obligatorní (caput et fundamentum totius testamenti).

Testamentem v římském smyslu je jen pořízení, které ustanovuje univerzálního sukcesora. Jiná pořízení pro případ smrti (zejména pozdější kodicil) testamentem nejsou, protože dědice nikdy neustanovují.

Původní funkce: raný testament nebyl projevem volnosti nakládat majetkem, ale zřejmě prostředkem, jak si dědice opatří ten, kdo vlastní intestátní dědice nemá („adopce na případ smrti“). Druhým východiskem byly odkazové dispozice těch, kdo dědice měli.

Vývoj forem:

  • testamentum calatis comitiis: před kuriátním sněmem za účasti pontifiků, podobné adrogaci,
  • testamentum in procinctu: vojákem „v šiku“ před bitvou,
  • mancipační (per aes et libram, mancipatio familiae): původně odkazový: zůstavitel převedl majetek důvěrníkovi, „kupci rodinného jmění“ (familiae emptor, familia = jmění), který po jeho smrti rozdělil věci podle jeho přání (postavení loco heredis). Později zůstavitel při mancipaci prohlašoval i dědice a z odkazového pořízení se stal skutečný testament. Mancipace se stala úkonem na oko (dicis gratia) a familiae emptor jen svědkem. Podle Gaia šlo o ústní testament: vůle se prohlásila (nuncupatio). Později zůstavitel předložil listinu a jen prohlásil, že obsahuje jeho vůli. Listina však měla jen důkazní funkci, rozhodovala mancipace a nunkupace, vše uno contextu,
  • praetorský: listina zapečetěná 7 pečetěmi (5 svědků, vážný, kupec, ne zůstavitel). Praetor udílel bonorum possessio secundum tabulas každému, kdo ji předložil, bez dokazování mancipace: rozhodovala listina, vznikl skutečný písemný testament. Zprvu šlo o držbu sine re, Antoninus Pius ji učinil cum re (exceptio doli proti intestátnímu dědici). V pozdní době převládl na východě požadavek 7 svědků, na západě 5 svědků s vlastnoručním (holografním) testamentem,
  • justiniánský testamentum tripertitum: kombinace civilních, praetorských a císařských náležitostí (7 svědků, podpisy, pečeti, unitas actus). Ústní testament: prohlášení před 7 současně přítomnými svědky (pozdější zápis je jen důkazem). Písemný: zůstavitel předloží listinu a prohlásí, že obsahuje jeho vůli, svědkové ji podepíší a opatří pečetěmi se jmény. Alografní testament musí zůstavitel podepsat, neumí-li psát, podepíše za něj osmá osoba.

Druhy: veřejný × soukromý, řádný × mimořádný, ústní × písemný, holografní (vlastnoruční) × alografní.

Mimořádné testamenty: militis (vojenský, bez forem), parentis inter liberos (rodiče mezi dětmi, bez svědků: vlastnoruční listina s datem, jmény potomků a podíly slovy; ustanovení ve prospěch jiných osob neplatí), tempore pestis (za moru, svědci nemusí být přítomni najednou), ruri conditum (venkovský, 5 svědků, kteří neumí psát, za ně podepíše spolusvědek a po smrti obsah přísežně potvrdí), slepecký (zpřísněná forma: 8 svědků, jeden listinu nahlas přečte), apud acta (do protokolu soudu či municipálního orgánu), principi oblatum (uložený v císařské kanceláři). Poslední dva jsou veřejné testamenty doby poklasické.

Vojenský testament byl zcela neformální a s libovolným obsahem: nemusel obsahovat dědickou instituci a připouštěl i souběh testamentární a intestátní posloupnosti. Původně jen pro vojáky ve službě, později za tažení i pro civilní osoby doprovázející vojsko (platil, padly-li), u vojáků ještě rok po propuštění. Vysvětluje se složením vojska z příslušníků jiných národů.

Obsah vedle instituce: substituce, jmenování poručníků, odkazy (Legatum), propuštění otroků. Ustanovení lze vázat na odkládací podmínku, čas a příkaz (modus). Při odkládací podmínce se odkládá delace. Povolaný dědic mohl žádat praetora o bonorum possessio i dříve, ale musel dát záruku těm, kdo by dědili při zmaření podmínky, jinak se ustanovil curator bonorum. Rozvazovací podmínky a lhůty se pro zásadu Semel heres semper heres pokládaly za nepřipsané, s výjimkou podmínek, na nichž závisela delace ještě před nabytím (nisi ita creveris, exheres esto). U neplnitelné negativní podmínky pomáhala cautio Muciana (podle Q. Mucia Scaevoly) („budeš dědicem, nevstoupíš-li nikdy do Asie“, splnitelná až smrtí dědice: dědic dědí hned, ale zaváže se stipulací s rukojmími vydat pozůstalost, poruší-li podmínku; vázán je jen obligačně, takže nabývá definitivně).

Odkaz na původní dokument

Souvislosti

Graf

Příchozí odkazy