Definice
Hereditas – Univerzální sukcese pro případ smrti, při níž dědic nastupuje na místo a do všech práv a povinností zůstavitele; povolává k ní testament nebo zákon.
Výklad v předmětech
Římské právo II
Hereditas
Pozůstalost a dědění v civilním právu: přechod právních poměrů pro případ smrti (successio mortis causa), kdy dědic nastupuje na místo a do práv zůstavitele (in locum et in ius defuncti). Jde o univerzální sukcesi: pozůstalost je celek (universum), na dědice přecházejí aktiva i pasiva i náboženské povinnosti (sacra privata). Majetek zůstavitele a dědice splývá a podíly dědiců se vyjadřují zlomkem (12 uncí). Dědic proto ručí za dluhy zůstavitele v plné míře, i ze svého, ne jen do výše aktiv. Nepřecházejí jen práva a povinnosti ryze osobní (syn nedědí manželskou moc otce nad matkou). Pozůstalost se chápala jako celek i hmotně, proto mohla dočasně existovat samostatně jako ležící pozůstalost a zvětšovat se či zmenšovat.
Dvojí posloupnost: vlivem praetora vznikla posloupnost civilní (hereditas, patrně původní význam slova, pozůstalost až odvozeně) a praetorská (Bonorum possessio), každá testamentární i intestátní. Civilní dědic byl chráněn věcnou žalobou hereditatis petitio (obdoba reivindikace). Gaius pojímá právo dědit jako věc nehmotnou. Civilní posloupnost zahrnovala i nemajetkové povinnosti (sacra), praetorská měla od počátku jen majetkový ráz. Poklasická doba rozdíly vyrovnávala a zavedla jednotný termín successio, úplně je odstranily až Justiniánovy novely.
Pojmy: defunctus (zůstavitel), heres (civilní dědic), bonorum possessor (praetorský dědic), hereditas × Bonorum possessio, caducum (odúmrť).
Vývoj: původně měl dědic hlavně nastoupit na místo pater familias v rodině a nejbližší příbuzní byli povinni dědit. Praetor prosadil majetkový aspekt (beneficium abstinendi, práva emancipovaných, prekluzivní lhůty pro přihlášení).
Zásady: Semel heres semper heres, Nemo pro parte testatus pro parte intestatus decedere potest, Hereditas iacens.
Delační důvody (povolání k dědictví): testament (vývojově mladší, ale přednostní; zvláštností Říma je, že už LDT znají obě posloupnosti jako hotové a důraz kladou na testamentární), zákon (intestátní posloupnost, jen není-li platný testament) a později i proti testamentu (nepominutelní dědici, viz Vocatio contra tabulas).
Odkaz na původní dokument