Římské právo II – Kontrakty

Kapitola předmětu Římské právo II

Obsah: pojem a systém kontraktů, formální (verbální a literální) kontrakty, reálné kontrakty, nepojmenované kontrakty a pakta. Konsensuální kontrakty viz Římské právo II – Konsensuální kontrakty.

Contractus

Kontrakt: dvou- či vícestranné právní jednání inter vivos spočívající ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle, typizované a žalovatelné podle ius civile. Odlišuj pactum (neformální úmluva, Pactum) a conventio (jakékoli ujednání, rodový pojem).

Kontrakt vzniká buď dodržením formy bez požadavku kauzy (verbální, literální), nebo uznaným účelem bez požadavku formy (reálné, konsensuální). Gaiovo čtyřčlenné dělení (I. 3, 13, 2): obligace se kontrahují

• verbis (slovy): Stipulatio, dotis dictio, promissio iurata liberti,
• litteris (písmem): Literální kontrakt,
• re (předáním věci): Reálné kontrakty,
• consensu (pouhým souhlasem): Konsensuální kontrakty.

Vývoj vedl od formálních k bezformálním kontraktům a k postupnému rozšiřování žalovatelnosti (Inominátní kontrakty, pacta vestita).

Abstraktní a kauzální kontrakty

• abstraktní: závazek platí nezávisle na hospodářském důvodu (causa). Patří sem formální kontrakty (Stipulatio, Literální kontrakt),
• kauzální: existence a platnost závisí na causa, bez ní nebo s vadnou causa je závazek neplatný. Patří sem reálné a konsensuální kontrakty. Typy kauzy: causa credendi (úvěrová), solvendi (splnění dluhu), donandi (darovací).

Synallagmatické a nesynallagmatické kontrakty

• rovné (synallagmatické, ekvální): obě strany mají od počátku rovnocenné povinnosti a každá svou žalobu pojmenovanou podle strany (actio empti × venditi, locati × conducti, actio pro socio). Jde o koupi, nájem a společnost, žaloby jsou bonae fidei,
• nerovné (asynallagmatické, inekvální): hlavní závazek vzniká jen jedné straně, druhá má jen případný nárok na náhradu nákladů či škody. Žaloby jsou actio directa (hlavní účel) × actio contraria (vedlejší nároky). Jde o commodatum, depositum, pignus a mandatum,
• jednostranné: žalobu má jen věřitel (mutuum, stipulace).

Stipulatio

Ústní formální slib ve formě otázky věřitele a odpovědi dlužníka (Spondesne? Spondeo., původně jen pro občany, později i jiná slovesa a jazyky). Náležitosti: jednota úkonu (unitas actus), shoda otázky a odpovědi, ústně a osobně (proto nemo alteri stipulari potest). Je abstraktní a univerzálně použitelná: lze jí dát závaznost jakémukoli obsahu (úroky, novace, ručení, stipulatio duplae).

Žaloby: condictio certae creditae pecuniae (na určitou peněžitou částku), condictio certae rei (triticaria, na určitou věc) a actio ex stipulatu (na incertum).

Na prvním místě stála bezpodmínečná shoda (kongruence) otázky a odpovědi: dlužník musel odpovědět stejným slovesem. Na Spondes? nestačilo Fidepromitto! a smlouva by byla neplatná. Původní název byl sponsio, který se později udržel jen u zvláštních případů (rukojemství, některé procesní sliby). Pro abstraktní povahu stačilo splnění formy, kauza se zkoumala až k námitce žalovaného. Proto stipulace umožňovala žalovat i z kauz, které nebyly uznanými obligačními poměry (darování, věno, smír), a měla i novační účinky. Z jednostranné stipulace plynula jen jedna žaloba přísného práva.

Poklasický vývoj: pod tlakem praxe se forma oslabovala a zdůrazňovala se vůle stran, až se stipulace stala neformálním slibem. Ze staré formy zůstaly jen zbytky: nešlo ji uzavřít mezi nepřítomnými a nestačil projev gesty či znameními.

Další verbální kontrakty: dotis dictio (formální slib věna ženou, jejím dlužníkem nebo ascendentem, bez předchozí otázky) a promissio iurata liberti (přísežný slib propuštěnce patronovi konat služby).

Literální kontrakt

Obligace vzniká písemným zápisem:

• nomina transscripticia (expensilatio): zápis do domácí účetní knihy (codex accepti et expensi) s vědomím dlužníka, kterým se převádí existující dluh (a re in personam, a persona in personam),
• chirographa a syngraphae: dlužní úpisy helénistického původu (pro peregriny).

Literální kontrakt byl formální, abstraktní a přísně jednostranný: zápis do účetních knih měl stejné účinky jako slovní formule stipulace. Původně se zapisovalo až po vyplacení zápůjčky a zápis byl jen dokladem. Skutečný kontrakt vznikl, když se zápis provedený se souhlasem dlužníka začal považovat za závazný, i když zápůjčka vyplacena nebyla. Používal se hlavně k novaci: např. Gaius prodal Quintovi věc na úvěr za 1 000 sesterciů, ale zapsal, že mu je vyplatil jako zápůjčku. Obligace z koupě se tím změnila v obligaci ze zápůjčky. Žaloba byla vždy přísného práva, nejčastěji actio certae creditae pecuniae.

Ještě za Gaia byly literální kontrakty živé, dobu klasickou však nepřežily a ve 3. století vyšly z užívání. Řecky psané listiny justiniánského práva jsou většinou jen listinami důkazními. V Justiniánově právu je tak literální kontrakt už jen dlužním úpisem s exceptio non numeratae pecuniae.

Reálné kontrakty

Re contrahitur obligatio: obligace vzniká předáním věci (nestačí konsensus). Dohoda o budoucím předání je jen pactum de contrahendo. Pojmenované reálné kontrakty jsou Mutuum, Commodatum, Depositum a Pignus. Až na mutuum jsou nerovné (actio directa × contraria, bonae fidei). Nepojmenované viz Inominátní kontrakty a Prekarium.

Reálný kontrakt vyžaduje, aby jedna strana skutečně plnila s úmyslem zavázat druhou stranu a ta plnění s tímto vědomím přijala. Původně šlo jen o čtyři smlouvy jednoduché struktury, kde protiplnění spočívalo jen ve vrácení přijaté věci. Časem se žalovatelnost rozšířila na jakékoli vzájemné plnění, splnila-li už jedna strana (nepojmenované kontrakty, vesměs synallagmata).

Žaloby: z mutua jen jedna, u commodata, deposita a pignoru dvě (directa na vrácení věci, contraria proti tomu, kdo věc předal). U nepojmenovaných kontraktů také dvě: na vrácení plněného a na slíbené protiplnění (vlastně čtyři, protože je může použít každá strana).

Mutuum

Zápůjčka: historicky nejstarší a nejdůležitější reálný kontrakt. Věřitel s cílem poskytnout úvěr (causa credendi) převede bezplatné přenechání určitého množství druhově určených (zastupitelných) věcí, které mutuář vrátí ve stejném množství a jakosti. Na mutuáře přechází vlastnictví. Úroky nejsou součástí (lze je sjednat stipulací). Jednostranný kontrakt stricti iuris: žalobu má jen věřitel (actio certae creditae pecuniae u peněz, certae creditae rei u jiných věcí). Dlužník odpovídá i za vyšší moc (Genus perire non censetur). Čas vrácení je buď dojednán, nebo může věřitel žádat vrácení kdykoli. Protože žaloby byly stricti iudicii, šlo žalovat jen vrácení zapůjčené sumy. Úroky a jiné vedlejší úmluvy bylo nutné založit samostatnými stipulacemi.

Fenus nauticum (námořní zápůjčka): zvláštní případ, kdy dlužník (majitel lodi) vrací zápůjčku jen tehdy, dokončí-li loď úspěšně obchodní cestu. Věřitel nesl riziko (smlouva aleatorní), proto šlo úroky sjednat i neformálně a ve vyšší míře.

Zápůjčku synovi v moci zakázalo SC Macedonianum (viz Naturální obligace).

Commodatum

Výpůjčka: bezplatné přenechání individuálně určené věci do užívání na určitou dobu (může být určena i nepřímo, např. přečtením knihy), kterou komodatář neporušenou vrátí se vším, co k ní přibylo. Smí ji užívat jen smluveným způsobem. Komodatář je jen detentorem. Dvoustranný nerovný kontrakt:

• actio commodati directa: komodant žádá vrácení věci i s přírůstky,
• actio commodati contraria: komodatář žádá náhradu nutných nákladů či škody způsobené věcí (má i retenční právo).

Komodatář odpovídá jako diligentissimus pater familias, tedy za custodii (i casus minor, např. krádež), protože smlouva je výlučně v jeho prospěchu.

Nároky komodatáře vznikají např. užitečným zlepšením věci na jeho náklad nebo škodou, které mohl komodant předejít (půjčí kousavého psa a neupozorní na něj). Komodatář může věc zadržovat, dokud komodant jeho nároky neuspokojí.

Výpůjčce se navenek podobá výprosa, která ale nemá konečný termín. Vlastník může věc žádat zpět kdykoli.

Depositum

Úschova: bezplatné přenechání movité věci depozitáři, který ji opatruje pro deponenta, nesmí ji užívat a vrátí ji na požádání. Nerovný kontrakt:

• actio depositi directa: deponent žádá vydání (nevydání je furtum usus),
• actio depositi contraria: depozitář žádá náhradu nutných nákladů.

Depozitář nesmí věc užívat, jinak odpovídá i za náhodu. Proti žalobě deponenta nemůže namítat kompenzaci. Odpovídá za dolus a culpa lata (v pozdějším právu culpa in concreto, diligentia quam in suis), za casus minor jen při ujednání nebo vnutil-li se do úschovy. Odsouzení je infamující.

Zvláštní druhy:

• depositum irregulare: úschova zastupitelných věcí (peněz), vrací se věci téhož druhu a depozitář je smí použít. Peníze lze deponovat jako species (např. v zapečetěné obálce), nebo jako genus s ujednáním o užití. Navenek je nerozeznatelné od zápůjčky, kauza je ale jiná (výlučný zájem deponenta), proto se na něj pravidla zápůjčky nepoužijí. Je předchůdcem bankovnictví,
• depositum miserabile: úschova v tísni (požár, válka). Nevrácení se trestá žalobou na duplum (už LDT). Nevrácení deponované věci je zpronevěrou a poenální žaloba na duplum původně postihovala každé nevrácení, později jen případ deposita z nouze,
• sequestrum: úschova sporné věci u třetí osoby (sekvestra), který ji vydá vítězi sporu. Sekvestr je odvozeným držitelem s držební ochranou i proti deponentům, ačkoli je jinak jen detentorem.

Pignus

Smlouva o ruční zástavě: bezplatné přenechání movité i nemovité věci zástavnímu věřiteli k zajištění pohledávky (typicky z mutua). Věřitel ji musí vrátit neporušenou se vším přírůstkem, zaplatí-li dlužník, je-li dluh zajištěn jinak nebo dostal-li se věřitel do prodlení. Věřitel je odvozeným držitelem. Nerovný kontrakt:

• actio pigneraticia directa: zástavce žádá vrácení věci, případně přebytek (hyperocha) z prodeje,
• actio pigneraticia contraria: věřitel žádá náhradu nutných nákladů či škody.

Pignus je akcesorické k hlavní obligaci a zakládá mezi stranami vztah obligační i věcněprávní. Věřitel má proti třetím osobám držební ochranu a věcnou žalobu vindicatio pignoris. Při nesplnění si zástavu buď ponechá (zástava propadná), nebo ji prodá a převede na kupce plné vlastnictví, ačkoli sám vlastníkem není. Přebytek ceny vrací dlužníkovi.

Věcněprávní stránka viz Zástavní právo (Řím).

Inominátní kontrakty

Nepojmenované kontrakty (contractus innominati): dohody o vzájemném plnění, které nespadají pod žádný typ. Žalovatelné se staly, plnila-li jedna strana.

Vývoj: původně strana, která plnila, mohla jen žádat vrácení plnění jako bezdůvodné obohacení (condictio ob causam datorum). Už v klasické době jí praetor dával actio in factum zvanou actio praescriptis verbis (na začátku formule popsán skutkový základ), kterou mohla vynutit protiplnění. Počet uznávaných atypických smluv rostl až po zcela nová jednání (nova negotia) a poklasická jurisprudence je zobecnila do čtyř skupin: Schémata do ut des (dávám, abys dal), do ut facias (dávám, abys konal), facio ut des (konám, abys dal), facio ut facias (konám, abys konal).

Ochrana: actio praescriptis verbis na protiplnění, nebo condictio ob causam datorum (vrácení plnění, nedošlo-li k protiplnění), případně condictio ex poenitentia (ob poenitentiam: odstoupení dříve, než mohl partner protiplnit). Condictio ob causam datorum míří na vrácení plnění, neplní-li partner vlastní vinou včas.

Příklady:

• permutatio (směna): sabiniáni ji měli za koupi, prokuliáni za samostatný typ, což převážilo. Patří do skupiny do ut des: strany si musí navzájem převést vlastnictví, nestačí habere licere jako u koupě. Při evikci může poškozený vymáhat protiplnění actione praescriptis verbis, nebo žádat vrácení vlastní věci. Definitivně ji oddělil Justinián,
• contractus aestimatorius (vetešnická smlouva): příjemce věc prodá za smluvenou cenu, nebo ji vrátí (alternativní obligace, odpovídá i za casus minor). Přebytek si ponechá. Patří k nejstarším uznaným atypickým synallagmatům (formule patrně už v ediktu) a žaloba měla zvláštní název actio de aestimato,
• transactio (smír): vzájemné ústupky nejrůznější povahy (zcizení, zavázání, převody vlastnictví) k odstranění sporné otázky; smír je jejich společnou kauzou,
• precarium (výprosa): bezplatné přenechání věci do užívání s vrácením na požádání. Původně nebylo právním vztahem (vlastník neměl vůči prekaristovi povinnosti). Praetor chránil prekaristu držebními interdikty a vlastníkovi dal interdikt de precario, později i zvláštní žalobu na vydání. Ve feudálních státech hrálo prekarium velkou roli při budování hierarchie společnosti. U Justiniána je to inominát, dnes výprosa (§ 2189 OZ).

Pactum

Neformální úmluva, která sama o sobě nezakládá žalobu: ex nudo pacto actio non nascitur. Ve starším právu měla skromný význam: LDT ji zná jen jako prostředek k odvrácení odpovědnosti za krádež či urážku a k ukončení sporu. Větší význam jí dalo praetorské právo, platilo nuda pactio non parit actionem, sed parit exceptionem (Ulpianus).

• pacta nuda (holá): nežalovatelná, nanejvýš exceptio (např. pactum de non petendo) nebo naturální obligace,
• pacta vestita („oděná“, žalovatelná):
  • pacta adiecta: připojená ke kontraktu bonae fidei a chráněná jeho žalobou (viz Pacta adiecta),
  • pacta praetoria: chráněná praetorem jako doplněk soustavy kontraktů:
    • constitutum debiti: slib zaplatit existující peněžitý dluh určitého dne, actio de pecunia constituta. Je akcesorická, ale s hlavní žalobou v soluční konkurenci (litiskontestace o jedné druhou nekonzumuje, obě zanikají až zaplacením) a lze ji použít i po zániku hlavního závazku jinak než splněním. Constitutum debiti proprii (vlastní dluh) × debiti alieni (cizí dluh: neformální rukojemská smlouva, rozvinutá zejména Justiniánem),
    • receptum arbitri: úmluva se soukromým rozhodčím, že rozhodne spor. Předpokládá compromissum stran. Rozhodnutí je konečné a nelze je změnit. Strany se zavazovaly poenálními stipulacemi, zdráhajícího se arbitra nutil praetor nepřímo (pokuta, zabavení), Justinián dal actio in factum,
    • receptum nautarum, cauponum, stabulariorum: původně slib lodníka, hostinského a majitele stájí, že vnesené věci vrátí bez vady. Později závazek vznikal prostým vnesením. Odpovídali za custodii, osvobodila je jen vis maior,
    • receptum argentarii: slib bankéře vyplatit v určitý den třetí osobě částku na účet klienta (actio receptitia). Justinián ho sloučil s constitutum debiti,
    • pactum de iureiurando: dohoda, že spor rozhodne přísaha,
  • pacta legitima: uznaná císařským právem: neformální slib věna (pollicitatio dotis, žalovatelný od Theodosia II.), neformální darovací slib (Darování (Řím)), compromissum.

Teprve kanonisté a ius commune prosadili zásadu Pacta sunt servanda pro všechny úmluvy.

Darování (Řím)

Donatio: bezplatné a dobrovolné rozmnožení majetku obdarovaného, kterým dárce zmenšuje své jmění jen proto, aby obohatil druhého. Darováním proto není commodatum, precarium ani odmítnutí dědictví ve prospěch jiného. Až hluboko do císařské doby nebylo samostatným právním jednáním, ale jen kauzou (causa donandi) převodů: reálných (převod vlastnictví, zřízení věcného práva), obligačních (postoupení pohledávky, slib) nebo faktických. Darovací slib musel mít formu stipulace, neformální slib uznal až Justinián (pactum legitimum).

Jako kauza převodu je darování vždy smlouvou (dar musí být přijat). Výjimkou je darování formou zaplacení cizího dluhu, možné i proti vůli dlužníka. Dárce neodpovídá za evikci ani za vady, jen při úmyslu (actio doli).

Omezení: lex Cincia (204 př. n. l.) zakázala darování nad určitou (nedochovanou) výši, zakázáno bylo darování mezi manžely. Konstantin vyžadoval písemnou formu a veřejné předání, Justinián formy uvolnil, jen u darů nad 500 solidů žádal insinuaci (zápis do soudního protokolu).

Odvolání: zprvu u propuštěnců (patron pro nevděk), Justinián (530) je povolil všem dárcům z taxativních důvodů (hrubá urážka, ohrožení života dárce, nesplnění příkazu u donatio sub modo). Odvolat mohl jen dárce proti obdarovanému, ne jejich dědici. Dary za záchranu života byly neodvolatelné. Viz též Donatio mortis causa.