Definice
Stipulatio – Abstraktní ústní slib ve formě shodné otázky věřitele a odpovědi dlužníka učiněný osobně v jednom aktu.
Výklad v předmětech
Římské právo II
Stipulatio
Ústní formální slib ve formě otázky věřitele a odpovědi dlužníka (Spondesne? Spondeo., původně jen pro občany, později i jiná slovesa a jazyky). Náležitosti: jednota úkonu (unitas actus), shoda otázky a odpovědi, ústně a osobně (proto nemo alteri stipulari potest). Je abstraktní a univerzálně použitelná: lze jí dát závaznost jakémukoli obsahu (úroky, novace, ručení, stipulatio duplae).
Žaloby: condictio certae creditae pecuniae (na určitou peněžitou částku), condictio certae rei (triticaria, na určitou věc) a actio ex stipulatu (na incertum).
Na prvním místě stála bezpodmínečná shoda (kongruence) otázky a odpovědi: dlužník musel odpovědět stejným slovesem. Na Spondes? nestačilo Fidepromitto! a smlouva by byla neplatná. Původní název byl sponsio, který se později udržel jen u zvláštních případů (rukojemství, některé procesní sliby). Pro abstraktní povahu stačilo splnění formy, kauza se zkoumala až k námitce žalovaného. Proto stipulace umožňovala žalovat i z kauz, které nebyly uznanými obligačními poměry (darování, věno, smír), a měla i novační účinky. Z jednostranné stipulace plynula jen jedna žaloba přísného práva.
Poklasický vývoj: pod tlakem praxe se forma oslabovala a zdůrazňovala se vůle stran, až se stipulace stala neformálním slibem. Ze staré formy zůstaly jen zbytky: nešlo ji uzavřít mezi nepřítomnými a nestačil projev gesty či znameními.
Další verbální kontrakty: dotis dictio (formální slib věna ženou, jejím dlužníkem nebo ascendentem, bez předchozí otázky) a promissio iurata liberti (přísežný slib propuštěnce patronovi konat služby).
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Novatio, Rukojemství (Řím), Literální kontrakt