Kapitola předmětu Finanční právo I
Obsah: daňový řád a jeho vztah k jiným předpisům, pojem správy daní, daňové řízení a daňový proces, daň podle daňového řádu a její příslušenství, daňová povinnost a daňové tvrzení, zásady berního práva a základní zásady správy daní.
Daň
Doktrinální definice: povinná, zákonem předem stanovená částka, kterou se více méně pravidelně a na nenávratném principu odčerpává část nominálního důchodu ekonomického subjektu ve prospěch veřejného peněžního fondu. Znaky: nenávratnost, nedobrovolnost, neekvivalentnost (u poplatků ekvivalentnost), nesankční povaha, peněžité plnění ukládané na základě zákona, příjem veřejných rozpočtů, zpravidla pravidelný.
- daň v užším smyslu: daně z příjmů, DPH, spotřební daně, daň z nemovitých věcí aj.,
- daň v širším smyslu: i poplatky (soudní, správní, místní) a jiná obdobná plnění (odvody, veřejné pojistné, příspěvky),
- daň pro účely daňového řádu (§ 2 DŘ, „daň“ jako legislativní zkratka): peněžité plnění označené jako daň, clo nebo poplatek; plnění, u něhož zákon stanoví postup podle DŘ; plnění v rámci dělené správy; dále daňový odpočet, daňová ztráta a příslušenství daně (úroky, penále, pokuty a náklady řízení; první tři sledují osud daně). Jde o příjem nebo vratku veřejného rozpočtu (státní rozpočet, rozpočty ÚSC, státních fondů, Národního fondu, EU).
Nullum tributum sine lege: daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny).
Daňová povinnost je veřejnoprávní povinnost, jejímž výsledkem je daňový dluh (obligační metoda). Doprovázejí ji akcesorické povinnosti (registrace, podání tvrzení, vybrání a odvedení daně). Typická je autoaplikace: daňový subjekt sám konkretizuje svou povinnost a má částečnou autonomii vůle (volba slev, výdajů).
Daňové tvrzení
Deklarace daňové povinnosti nebo rozhodných skutečností (§ 1 odst. 4 DŘ), finančněprávní akt daňového subjektu, který je základem pro správné zjištění a stanovení daně. Typy: přiznání, hlášení, vyúčtování. Druhy: řádné, opravné (podané před uplynutím lhůty pro řádné tvrzení, nahrazuje předchozí) a dodatečné (po stanovení daně, zahajuje doměřovací řízení). Viz Daňové řízení.
Správa daní
Účelový správní proces k správnému zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (§ 1 odst. 2 DŘ). Zvláštní díl veřejné správy, od ostatních odlišený předmětem (daní). Pojetí organizační (soustava správců daně) a funkční (etapy: registrace, vyměření, inkasní správa).
- správa daní je širší než daňové řízení: zahrnuje veškerou činnost správce daně včetně postupů mimo řízení,
- daňový proces je ještě širší: i vztahy mezi účastníky navzájem (plátce × poplatník),
- postup: obecné označení úkonů a souborů úkonů při správě daní.
Úprava: daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2011, nahradil zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Má 266 paragrafů v šesti částech (úvodní ustanovení, obecná část, zvláštní část, následky porušení povinností, společná ustanovení, účinnost) a obsahuje i hmotněprávní normy. Je obecným předpisem: zvláštní procesní úprava je v jednotlivých daňových zákonech (daně z příjmů, DPH, silniční daň, daň z nemovitých věcí, spotřební daně, daň z hazardních her). Správní řád se nepoužije (§ 262 DŘ); základní zásady správního řádu (§ 2–8 SŘ) se podle § 177 SŘ použijí jen tam, kde DŘ odpovídající úpravu neobsahuje, což u DŘ zásadně nenastává.
Zásady správy daní
Obecné zásady berního práva (Nykiel, Brzeziński): v pochybnostech ve prospěch poplatníka (in dubio pro libertate, in dubio mitius), omezená analogie, vazba práv a povinností ke zdaňovacímu období, zákaz retroaktivity, respekt k institutům jiných odvětví; dále daňová spravedlnost, vyloučení dvojího zdanění, primárně fiskální účel, únosnost.
Základní zásady správy daní (§ 5–9 DŘ):
- zákonnost (§ 5 odst. 1): postup v souladu se zákony a jinými předpisy, včetně mezinárodních smluv a práva EU (Princip legality). Omezuje legitimní očekávání: nezákonnou praxi lze prolomit (NSS 1 Afs 34/2011). Předmět daně nelze stanovit podzákonným aktem (5 Afs 45/2011),
- legální licence (enumerativnost státních pretenzí, § 5 odst. 2): pravomoc jen k účelům a v rozsahu, v jakém byla svěřena (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny); kde jsou pevná kritéria, není prostor pro uvážení (2 Afs 31/2005),
- přiměřenost (§ 5 odst. 3): prostředky nejméně zatěžující daňové subjekty,
- rovnost procesních práv a povinností (§ 6 odst. 1),
- spolupráce správce daně a osob zúčastněných (§ 6 odst. 2),
- poučovací povinnost (§ 6 odst. 3), vstřícnost a zdvořilost (§ 6 odst. 4),
- včasnost bez zbytečných průtahů a hospodárnost (§ 7),
- volné hodnocení důkazů (§ 8 odst. 1, Volné hodnocení důkazů),
- legitimní očekávání: shodné případy rozhodovat shodně (§ 8 odst. 2),
- materiální pravda: rozhoduje skutečný obsah právního jednání (§ 8 odst. 3, Materiální a formální pravda),
- neveřejnost a mlčenlivost (§ 9 odst. 1, Daňová mlčenlivost),
- vyhledávací (inkviziční) zásada (§ 9 odst. 2): správce daně soustavně zjišťuje předpoklady vzniku povinností (Zásada vyšetřovací),
- ochrana dat (§ 9 odst. 3).
Doktrína dovozuje i principy autoaplikace, daňového tvrzení, časového souladu a jednacího jazyka.