Definice
Veřejné a soukromé právo – Základní dělení práva (právní dualismus): soukromé právo upravuje rovné vztahy osob a převládá v něm svoboda a dispozitivnost, veřejné právo upravuje výkon veřejné moci a vztahy nadřízenosti a převládá v něm kogentnost.
Výklad v předmětech
Teorie práva I
Veřejné a soukromé právo
Právní dualismus, tedy dělení práva na veřejné a soukromé.
- Soukromé právo: charakteristická je svoboda. Osobám je dovoleno vše, co zákon nezakazuje (Legální licence). Převládá dispozitivní povaha. Lze ho chápat i jako ochranu sféry osob, do které má stát zasahovat co nejméně. V kontextu OZ: soukromé právo je to, co obsahuje občanský zákoník.
- Veřejné právo: upravuje limity vládnutí, funkce a postavení úředníků a vztahy mezi lidmi a státem (Pound). Převládá kogentní metoda. Jeho rozvoj souvisí se vznikem národního státu a teoriemi suverenity (16.–17. stol.). Uplatní se v něm proporcionalita, povinnost odůvodňovat rozhodnutí a férový proces.
Kritéria rozlišení viz Teorie odlišování veřejného a soukromého práva.
NSS (2 As 50/2005): veřejné a soukromé právo nejsou dva oddělené světy, ale dvě sféry jednoho právního řádu. Jejich vztah chápe jako vztah obecného a zvláštního. Veřejnoprávní jsou ty vztahy, v nichž je alespoň jeden subjekt vykonavatelem veřejné moci.
Římské pojetí (Ulpián) viz výklad z římského práva na stránce pojmu.
Odkaz na původní dokument
Římské právo I
Veřejné a soukromé právo
Ulpián (D. 1.1.1.2): veřejné právo se týká stavu římské obce (vláda, posvátné obřady, kněží, úředníci), soukromé právo prospěchu jednotlivců. Soukromé právo je trojí: z předpisů přirozených (Ius naturale), národů (Ius gentium) a občanských (Ius civile).
Papinián (D. 2.14.38): ius publicum privatorum pactis mutari non potest, veřejné právo nelze měnit dohodami soukromníků. Veřejné právo je tedy kogentní, soukromé dispozitivní, s autonomií vůle a smluvní volností.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Podřazené: Finanční právo
- Související: Gaiova tripartice