Definice
Iusta causa traditionis – Tradice převádí vlastnictví neformálně, ale jen na základě řádného právního důvodu (koupě, darování, splnění dluhu).
Výklad v předmětech
Římské právo I
Iusta causa traditionis
Tradice (Traditio) převádí vlastnictví res nec mancipi neformálně. Od Justiniána bylo u nemovitostí třeba listiny (scriptura). Je ale kauzální: vyžaduje iusta causa traditionis, právní důvod převodu (koupě, darování, splnění dluhu).
Tradice pochází z ius gentium; res mancipi převedla jen do bonitárního vlastnictví, res nec mancipi i do kviritského. V justiniánském právu se stala jediným derivativním převodem mezi živými. Převést mohl i vlastníkův zástupce a zástavní věřitel. Kauzou nejsou jednání, jejichž účelu lze dosáhnout bez převodu vlastnictví (nájem, výpůjčka, úschova, odevzdání poživateli). Kauza mohla odevzdání předcházet (koupě) i následovat (věno před sňatkem). Klasici řešili i tradici neurčité osobě (ad incertam personam, rozhazování peněz mezi lid: okupace, nebo dar?). Při nedorozumění o kauze (jeden myslí dar, druhý úvěr) podle Juliána vlastnictví přešlo, Ulpián nesouhlasil, Justinián se přiklonil k Juliánovi. Justinián zdůraznil vůli převést a postačilo mu odevzdání klíčů nebo darovací listiny (pozdější traditio ficta); pandektistika z toho učinila věcnou smlouvu.
Další derivativní způsoby: nabytí od státu (přidělená státní půda, válečná kořist prodávaná kvestory v dražbě, dražba celého zabaveného jmění, kde kupec byl univerzálním sukcesorem), adiudikace (bez odevzdání, přímo výrokem; jen bonitárně, opírala-li se o imperium magistrátu), rozhodnutí magistrátu (damnum infectum) a nabytí ze zákona (lege).
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Traditio, Titulus a modus adquirendi