Kapitola předmětu Římské právo I
Úvod k věcným právům viz Věcná práva.
Věcná práva
Věcná práva jsou vztahy k věcem, u nichž mají všichni ostatní negativní povinnost nezasahovat. Jsou absolutní (žaloby působí erga omnes) a přímá (k výkonu není třeba prostředníka). Druhy: Vlastnictví (dominium, proprietas), Držba (possessio) a Iura in re aliena. U Gaia jde o 2. knihu Institucí.
Věc (Řím)
Res: vymezitelná část reálně existujícího světa, která je objektem majetkových vztahů a slouží k uspokojení potřeb lidí. Je samostatným celkem, může být živá i neživá. Věcí není svobodný člověk ani jeho část, ani po oddělení (dominus membrorum suorum nemo videtur), ani slunce a nebeská tělesa. Nehmotné statky jako autorské či patentové právo Římané neznali.
Cena věci se určovala odhadem (aestimatio), výjimečně úředně (Diokleciánův cenový edikt): verum rei pretium (obecná cena), interesse (vyšší cena podle individuálního zájmu) a pretium affectionis (cena zvláštní obliby, pro právo bez významu). Platí pretia rerum non ex affectu nec utilitate singulorum, sed communiter funguntur.
Základní dělení: Res in commercio × Res extra commercium (Gai. 2.2–9). Další dělení viz Res corporales a incorporales, Res mancipi a nec mancipi, Res mobiles a immobiles, Věci jednoduché, složené a hromadné, Dělitelné a nedělitelné věci, Zastupitelné a nezastupitelné věci, Genus a species, Zuživatelné a nezuživatelné věci.
Res extra commercium
Věci vyňaté z obchodu: mají zvláštní právní režim. Soukromé osoby s nimi nemohou disponovat a nemohou být předmětem vlastnictví. Dělí se na Res divini iuris a Res humani iuris.
Res divini iuris
Věci božího práva:
- res sacrae (posvátné): věci zasvěcené nebeským bohům (chrámy, obětní náčiní). Vznikají zasvěcením zákonem nebo senatusconsultem.
- res religiosae (zasvěcené): věci ponechané bohům podsvětním (Gai. 2.4), tedy hroby, náhrobky a věci, jimiž byl zesnulý ozdoben. Vznikají z vůle lidí, s nimi souvisí ius sepulchri a iter ad sepulchrum.
- res sanctae (svaté): nepatří bohům, ale jsou pod jejich ochranou (hradby, městské brány, hranice pozemků); hledělo se na ně quasi res divini iuris.
V justiniánském právu se uznávalo soukromé vlastnictví ke kostelům a bohoslužebné předměty se smělo zcizit ke zbožnému účelu (výkup zajatců).
Res humani iuris
Věci lidského práva, určené k uspokojení potřeb lidí obecně:
- res omnium communes (všem společné): vzduch, tekoucí voda, moře, mořský břeh. Nikdo si je nemůže přivlastnit jako celek, každý je smí užívat (bez povolení k rybolovu či lovu), nikomu však nesmí v užívání bránit (Marcianus). Stavba povolená na mořském břehu byla soukromá jen dokud stála, po jejím rozpadu se místo vracelo k obecnému užívání „jakoby právem postliminia“. Stojaté vody (rybníky, jezera) z obchodu vyloučeny nebyly a patřily vlastníkům břehů.
- res publicae (veřejné, římského národa): silnice, divadla, akvadukty, veřejné budovy, státní otroci. Označují se též jako res publico usui destinatae (náměstí, divadla, veřejné cesty). Užívání chránila praetorská interdikta a actio iniuriarum proti tomu, kdo v užívání bránil.
- res universitatis: věci municipií a kolonií.
Res in commercio
Res in nostro patrimonio: věci, se kterými mohou soukromé osoby disponovat. Dělí se podle mnoha hledisek. Jedna věc patří současně do více kategorií. Dělení je většinou objektivní, ale může být i subjektivní, určené stranami.
Res corporales a incorporales
- Hmotné (tělesné): lze se jich dotknout (Gai. 2.13), např. pozemek, otrok, šaty, zlato.
- Nehmotné (netělesné): nelze se jich dotknout. Jsou to práva (kromě vlastnictví), s nimiž lze obchodovat: pozůstalost (hereditas), usufructus, pozemkové služebnosti, pohledávka. Pozůstalost bylo možné vydržet za 1 rok, i když do ní patřily pozemky, jejichž vydržecí doba byla 2 roky (Gai. 2.54).
Res mancipi a nec mancipi
- Res mancipi: věci základního hospodářského významu. Vlastnictví k nim se převádělo formálně (mancipatio, in iure cessio). Taxativní výčet: italské pozemky (solo Italico), venkovské pozemkové služebnosti k nim, tažná zvířata (která lze zkrotit jhem) a otroci.
- Res nec mancipi: všechny ostatní. Stačila neformální tradice (Traditio), ale šlo užít i mancipaci a in iure cessio.
Dělení je dávného původu. Sloni a velbloudi jsou nec mancipi, protože je v době vzniku dělení Římané neznali (Gai. 2.16). Justinián dělení zrušil.
Res mobiles a immobiles
- Nemovitosti: pozemky a vše, co je s nimi pevně spojeno (Superficies solo cedit),
- movité věci: lze je přemístit bez porušení podstaty.
Terminologie se vyvíjela: XII desek fundus × cetera res, Gaius fundus × mobilia (Gai. 2.42), Justinián immobilia × mobilia (Inst. 2.6.1).
Superficies solo cedit
„Co je na povrchu, ustupuje pozemku“: stavba a vše pevně spojené s pozemkem je jeho součástí a patří vlastníkovi pozemku. Výjimkou je Superficies.
Věci jednoduché, složené a hromadné
- jednoduché (res non compositae): jedna nezávislá podstata (otrok, socha, kámen),
- složené (compositae, universitas rerum cohaerentium): více věcí mechanicky spojených v celek, aniž by části ztratily individualitu (budova, loď). Po dobu spojení je předmětem práva celek, vlastnictví k vedlejší části je latentní (dominium dormiens): vsadí-li Gaius do své obroučky Luciův briliant, je prsten Gaiův, ale Lucius může žalobou vynutit oddělení a jeho vlastnictví „procitne“. Zákon XII desek ve veřejném zájmu zakázal vymáhat oddělení staviva vestavěného do cizího domu a opěrných tyčí na cizí vinici (tignum iunctum); vlastník měl jen žalobu na dvojnásobek hodnoty (actio de tigno iuncto),
- hromadné (universitates): soubor samostatných věcí, které si individualitu zachovávají. Mohou být stejného druhu (stádo, knihovna, kupecký krám, universitas rerum distantium), přičemž předmětem práva jsou jednotlivé kusy, nebo jde o soubory majetkových práv a dluhů (universitates iuris: peculium, hereditas), které jsou jediným objektem. Při vindikaci se muselo prokázat vlastnictví ke všem kusům, od Justiniána k více než polovině.
Dělitelné a nedělitelné věci
- Reálně dělitelné: rozdělením neztrácejí hodnotu, takže nevzniká spoluvlastnictví. Pro pohledávky platí nomina ipso iure sunt divisa: rozdělují se samy, ručí se podílově.
- Nedělitelné: rozdělením by ztratily hodnotu (otrok, zvíře). Vzniká spoluvlastnictví, případně solidarita věřitelů či dlužníků.
- Právně (ideálně) dělitelné je i věc reálně nedělitelná, a to na ideální podíly. Podle nich se dělí výnosy a náklady. Reálně ji lze rozdělit prodejem. Právně lze dělit hmotné i nehmotné věci kromě služebností.
Zastupitelné a nezastupitelné věci
Res fungibiles × non fungibiles (středověké termíny):
- zastupitelné lze nahradit jinou věcí stejné kvality (dobytek, potraviny, peníze, sériové výrobky),
- nezastupitelné nahradit nelze (originál uměleckého díla, individualizovaná věc).
Kritérium je objektivní (pohled obchodu), ale strany se mohou odchýlit: zastupitelnou věc individualizovat a naopak. Římský protějšek viz Genus a species.
Genus a species
- Genericky (druhově) určené věci: „věci, které měříme, vážíme, počítáme, jako ražené peníze, víno, olej“ (Gai. 3.90). Jsou předmětem mutua (zápůjčky), vrací se věc téhož druhu. Platí Genus perire non censetur.
- Individuálně určené věci (species): převládá u nich individuální rys. Jsou předmětem commodata (výpůjčky), vrací se tatáž věc. Závazek může zaniknout následnou nemožností plnění.
Genus perire non censetur
„Druh nezaniká“: u druhově určeného plnění závazek nezaniká zánikem konkrétních věcí. Dlužník musí plnit jinými věcmi téhož druhu (nemožnost plnění nenastává).
Zuživatelné a nezuživatelné věci
- zuživatelné (quae usu consumuntur): užíváním se zničí nebo změní podstatu (potraviny, peníze, obilí),
- nezuživatelné (quae usu non consumuntur): podstata zůstává (nábytek, stavba),
- opotřebitelné (quae usu minuuntur): užíváním ztrácejí hodnotu (šaty).
Plody
Fructus:
- fructus naturales (přirozené): pravidelný výtěžek z věci, např. ovoce, obilí, mláďata, mléko, ale i nerosty (písek, kámen). Do oddělení jsou součástí plodonosné věci. Dítě otrokyně není plod.
- fructus civiles (civilní, právní): nejsou plody v pravém smyslu, ale výnosy loco fructuum, „na místě plodů“ (úroky, nájemné, práce otroka).
Co není plodem (in fructu non esse): dítě otrokyně, maso a rohovina zvířete, dřevo z ovocného stromu. To náleží vždy vlastníkovi (dnes „užitek“).
Přírůstek
Accessio: skutečnost, kterou se nabývá vlastnictví k cizí věci nezávisle na vůli jejího vlastníka, protože se neoddělitelně spojí s věcí mou. Viz Superficies solo cedit.
Příslušenství
Pertinentia: samostatná věc, kterou vlastník určil k trvalému užívání s věcí hlavní. Je právně samostatná a může být předmětem zvláštních práv.
- pars / portio / membrum rei (těsné příslušenství): věci, bez nichž by věc hlavní nebyla dokonale vybavena, a proto sdílejí její osud. U domu klíč, zámky, zařízení na vodu, u lodi stěžeň, kormidlo, plachty.
- instrumentum (volnější příslušenství): u pozemku nástroje na sklizeň, nádoby, dobytek, vozy. Automaticky nesdílí osud věci hlavní, je třeba to výslovně ujednat.
Římané pojímali příslušenství úzce a neměli pro ně ani termín (pertinentia je středověká, užívalo se quasi pars rei): sudy nebyly příslušenstvím vína ani inventář příslušenstvím statku. Odchylné ujednání (prodej skříně bez klíče) bylo možné.
Srovnej Součást věci.
Součást věci
Část věci, kterou nelze oddělit, aniž by se věc poškodila. Není hospodářsky samostatná a nemůže být předmětem zvláštních práv. Na rozdíl od příslušenství není samostatnou věcí.