Římské právo II – Zajištění a zánik obligací

Kapitola předmětu Římské právo II

Obsah: osobní a věcné zajištění závazků (intercese, rukojemství, zástavní právo), způsoby zániku obligací.

Zajištění obligace (Řím)

Prostředky, které posilují postavení věřitele pro případ nesplnění:

• osobní zajištění samotným dlužníkem: závdavek (arrha), smluvní pokuta (stipulatio poenae), uznání dluhu (constitutum debiti proprii), přísaha (u nezletilého),
• osobní zajištění třetí osobou (Intercese): dlužnická solidarita (závazek in solidum), rukojemství, constitutum debiti alieni, Mandatum qualificatum,
• věcné zajištění: zástavní právo (fiducia, pignus, hypotheca).

Utvrzení mělo dvojí účel: usnadnit vymáhání (oslabit ryze osobní ráz obligace: adstipulatio a věřitelská solidarita) a zajistit hospodářský efekt (osobní a věcné záruky). Adstipulator byl vedlejší věřitel, jemuž dlužník stipulací slíbil totéž co hlavnímu; mohl přijmout plnění, žalovat i prominout, jeho právo bylo akcesorické a zanikalo jeho smrtí. Věřitelská solidarita vznikala stipulací (dlužník jednou odpovědí na shodné otázky věřitelů), děděním či odkazem; splnění kterémukoli i litiskontestace s jedním zavazovaly ostatní (žaloba dalšího by byla agere de eadem re); vnitřní vypořádání určovala smlouva. Od zástavy přechází ručení z obligatio personae na obligatio rei.

Intercese

Převzetí odpovědnosti za cizí dluh třetí osobou, která ručí svým majetkem. Kumulativní intercese: třetí přistupuje vedle dlužníka (solidarita, rukojemství). Privativní: nahrazuje dlužníka (novace). Ženám zakazovalo intercedovat SC Velleianum (46 n. l.).

Moderní nauka rozlišuje intercese kumulativní (rukojemství, solidární závazek, zástava vlastní věci za cizí dluh), privativní (novace se změnou dlužníka, litiskontestace) a tacita (intercesor se zaváže jako hlavní dlužník a skutečný dlužník zůstane mimo: Titius přijme zápůjčku, aby ji dal Gaiovi).

Dlužnická solidarita (in solidum): každý dlužník odpovídá za celek, plnění jednoho osvobozuje všechny a věřitel může žalovat kohokoli; zřizovala se stipulací (dlužníci odpovídali shodně na jedinou otázku). Až do roku 531 však litiskontestace s jedním zmařila žaloby proti ostatním; Justinián konzumpční účinek zrušil a věřitel mohl žalovat postupně, dokud nebyl uspokojen. Regres mezi dlužníky zákon neupravoval, záleželo na jejich dohodě.

Rukojemství (Řím)

Akcesorický a (později) subsidiární závazek třetí osoby (rukojmího) splnit za dlužníka. Vznikal stipulací:

• sponsio (idem dari spondes?): nejstarší, jen pro občany, jen k verbálním obligacím a nezděditelná,
• fideipromissio: i pro peregriny, jinak obdobná,
• fideiussio (idem fide tua esse iubes?): nejmladší, k jakémukoli závazku, zděditelná.

Ručitel, který plnil, má proti dlužníkovi actio mandati contraria (I. 3, 20, 6).

Souhrnně se stipulační formy nazývaly adpromissio. Původně rukojmí ručil stejně jako hlavní dlužník, šlo vlastně o solidaritu; později slibovala fideiussio akcesoricky jen péči, aby dlužník splnil, ale kvůli jednotě předmětu a konzumpci nemohl věřitel žalovat nejdřív dlužníka a pak rukojmího. Definitivní podobu dal Justinián: 531 zrušil konzumpci a 535 zavedl beneficium excussionis sive ordinis. Regres měl rukojmí ze zákona jen u sponsio (lex Furia de sponsu), jinak z mandátu či negotiorum gestio; pozdně klasicky se na plnění rukojmího hledělo, jako by pohledávku koupil (beneficium cedendarum actionum). Funkci rukojemství plnil i mandatum qualificatum a constitutum debiti alieni.

Beneficia rukojmích:

• beneficium divisionis (Hadrián): více rukojmích ručí jen poměrným dílem, jsou-li solventní,
• beneficium excussionis (ordinis) (Justinián): věřitel musí nejprve vymáhat na hlavním dlužníkovi (subsidiarita),
• beneficium cedendarum actionum: rukojmí, který plnil, může žádat postoupení věřitelových žalob.

Zástavní právo (Řím)

Věcné zajišťovací právo k cizí věci, které pro případ insolvence dlužníka dává věřiteli reálné zajištění vyčleněním věci z majetku dlužníka nebo třetí osoby (zástavního dlužníka, zástavce). Stojí na pomezí věcného (obsah) a obligačního práva (účel).

Zásady: náleží věřiteli, je akcesorické, je to věcné právo k cizí věci (omezené), je nedělitelné a má funkci zajišťovací (donucovací) a uhrazovací (realizační).

Vývojové formy:

• fiducia cum creditore (nepravé zástavní právo): převod vlastnictví na věřitele (mancipací či in iure cessio) s povinností věc po splnění vrátit (remancipace). Původně jen morální povinnost, pak pactum fiduciae. Žaloby actio fiduciae directa (infamující) a contraria,
• pignus (ruční zástava): převod detence (u praetora držby) na věřitele, dlužník zůstává vlastníkem, ale nemůže věcí disponovat, viz Pignus,
• hypotheca: zástava pouhou smlouvou bez předání věci. Dlužník si ponechá vlastnictví i držbu. Vznikla u inventáře pachtýře (invecta et illata, interdictum Salvianum, actio Serviana), pak obecně (actio quasi Serviana).

Předpoklady vzniku: existence pohledávky, zástavce je aspoň bonitárním vlastníkem a conventio pignoris (dohoda o pohledávce a předmětu). Zástavní právo mohlo vzniknout i ze zákona (pignus legale: pronajímatel, fiskus, manželka na vrácení věna) nebo soudně (pignus praetorium, pignus ex causa iudicati captum).

Předmět: jakákoli zpeněžitelná věc: hmotná i nehmotná (pohledávka), zastupitelná, plodonosná, ideální podíl, celý majetek (generální hypotéka), i věc sama zastavená (subpignus).

Obsah: ius possidendi a ius distrahendi (právo zástavu prodat, pravidlem od klasiky; předpoklady: splatnost, prodlení dlužníka, u Justiniána dvouletá čekací lhůta). Přebytek z prodeje (hyperocha, superfluum) náleží dlužníkovi. Propadná zástava (lex commissoria: věc propadne věřiteli) byla zakázána Konstantinem.

Více zástavních práv k téže věci: Prior tempore potior iure, vzniknou-li současně melior est condicio possidentis. Výjimkou byla privilegovaná zástavní práva (fiskus, manželka na věno, nedospělý, úvěr na opravu věci). Pořadí lze změnit hypotekární sukcesí (ius offerendi).

Zánik: splnění dluhu (ale pignus Gordianum: retence i pro jiné nezajištěné pohledávky téhož dlužníka), zpeněžení zástavy, zánik či zpracování věci, splynutí, vzdání se, vydržení.

Ochrana: věřitel má posesorní interdikta a actio pigneraticia in rem (vindicatio pignoris, actio hypothecaria, quasi Serviana) na získání držby, actio pigneraticia contraria na náhradu nákladů. Zástavce má actio pigneraticia directa na vrácení věci a hyperochy.

Prior tempore potior iure

„Dříve časem, silnější právem“: zastaví-li se tatáž věc několika věřitelům (u hypotéky), má přednost zástavní právo dříve vzniklé. Mladší věřitel se uspokojí až z přebytku. Zásada platí i v moderním právu.

Zánik obligace (Řím)

• ipso iure (ze zákona, obligace zaniká):
  • solutio: splnění, řádné a včas, i třetí osobou; datio in solutum (plnění jinou věcí se souhlasem věřitele),
    • původně nestačilo plnit, bylo nutné formální opačné jednání (contrarius actus, nexi liberatio, u verbální obligace akceptilace); od klasické doby rozhoduje skutečné plnění (solvere = uvolnit pouta), pozůstatkem je akceptilace jako prominutí bez plnění,
    • datio in solutum uznávali už Sabiniáni; u Justiniána musel věřitel někdy přijmout i jiné plnění (pozemky místo peněz). Částečné plnění musel věřitel přijmout jen tehdy, když dlužník zbytek popíral,
    • třetí osoba smí plnit i bez vědomí či proti vůli dlužníka, ledaže jde o osobní výkon. Plnit lze i osobě solutionis causa adiectus („slibuješ dát mně nebo Titiovi?“), která smí plnění přijmout, ale nesmí žalovat ani prominout. Nedospělému věřiteli lze plnit jen s poručníkem,
    • bez určení času a místa lze plnit (a žalovat) kdykoli a kdekoli (kromě nevhodného místa); o plnění se vydávala kvitance (apocha), kterou Justinián dovolil napadnout jen do 30 dnů,
  • acceptilatio: formální prominutí verbální obligace (Quod ego tibi promisi, habesne acceptum? Habeo.), u jiných solutio per aes et libram,
  • Novatio: v klasickém právu stačilo cosi nového (aliquid novi) a abstraktní forma (stipulace, literární kontrakt), u Justiniána rozhoduje úmysl (animus novandi), jinak trvá stará obligace vedle nové. Změna věřitele: aktivní delegace („co dlužíš Titiovi, slibuješ dát mně?“); změna dlužníka: pasivní delegace nebo bez účasti starého dlužníka expromissio. Novace ruší i akcese a účinky (prodlení); novatio necessaria (litiskontestace) je naopak upevňuje,
  • confusio: splynutí věřitele a dlužníka v jedné osobě (dědění),
  • nemožnost plnění bez viny dlužníka (zánik individuálně určené věci), smrt u osobních závazků, capitis deminutio,
  • contrarius consensus (dohoda o zrušení) u konsensuálních kontraktů, rozvazovací podmínka, uplynutí doby, litis contestatio (konzumpce),
• ope exceptionis (obligace trvá, ale lze ji odrazit námitkou):
  • pactum de non petendo: dohoda, že věřitel nebude žalovat (in rem nebo in personam),
  • compensatio: započtení vzájemných pohledávek, u bonae fidei soudcem, u Justiniána obecně u stejnorodých splatných pohledávek,
    • dobrovolná (voluntaria, dohodou) nebo soudní (necessaria). U iudicia stricta nebyla možná; praetor nutil bankéře (argentarius) žalovat jen saldo pod sankcí pluspetice, obecněji pomáhala exceptio doli,
    • u Justiniána: pohledávky vzájemné (rukojmí smí započíst pohledávku hlavního dlužníka), žalovatelné a neodrazitelné námitkou, splatné a likvidní, se stejnorodým předmětem, nemusí být ex eadem causa; vyloučeny proti pohledávce z krádeže, z úschovy, z veřejných dávek a některých alimentů,
  • prominutí je smlouva (i dlužník musí souhlasit, prominutí by ho mohlo poškodit) s libovolnou kauzou (dar, věno, placení); ipso iure jen formou odpovídající vzniku (akceptilace jen u verbálních obligací), jinak pactum de non petendo ope exceptionis,
  • concursus duarum causarum lucrativarum: věřitel nabyl dlužnou individuální věc z jiného bezplatného důvodu (odkazovník věc dostane darem); u Justiniána musí být obě kauzy bezplatné,
  • promlčení (praescriptio, Theodosius II.: 30 let), restitutio in integrum.