Kapitola předmětu Obecné právní dějiny
Obsah: poválečné Německo, SRN a NDR, Norimberský proces, poválečná Itálie a Francie, mezinárodní a evropská integrace.
Poválečné Německo
Rozdělení do čtyř okupačních zón. Spojenecká kontrolní rada řešila celoněmecké otázky (proklamace, zákony, směrnice) bez vlastní exekutivy. Postupimská dohoda (srpen 1945): odzbrojení, denacifikace, rozpuštění nacistických organizací, zrušení předpisů Třetí říše a souhlas s odsunem Němců z ČSR, Polska a dalších zemí. Zemské ústavy a parlamenty, Marshallův plán v západních zónách, měnová reforma a berlínská blokáda (1948–1949). Denacifikace se lišila: na Západě pět kategorií (hlavní viníci až zproštění), v sovětské zóně sloužila k vyloučení „třídních nepřátel“ (Waldheimské procesy).
Vznikly dva státy: SRN (květen 1949, Bonn, Adenauer a Heuss) a NDR (7. 10. 1949, Pieck a Grotewohl). Vývoj: v SRN hospodářský zázrak (Erhard), návrat Sárska (1957) a Brandtova východní politika, v NDR povstání 1953 a Berlínská zeď (1961). Znovusjednocení 3. 10. 1990.
Norimberský proces
Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku (20. 11. 1945 – 1. 10. 1946) proti 22 hlavním válečným zločincům a nacistickým organizacím (kolektivně). Za ČSR se účastnil generál Bohuslav Ečer. Význam pro mezinárodní právo: individuální trestní odpovědnost jednotlivců za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, nepřípustnost obhajoby rozkazem nadřízeného a úřední funkcí, norimberské principy (OSN 1946/1950) a inspirace pro pozdější mezinárodní tribunály (Jugoslávie, Rwanda) a Mezinárodní trestní soud (1998/2002).
Základní zákon SRN
Grundgesetz (23. 5. 1949), připravený Parlamentní radou podle frankfurtských dokumentů. Název zdůrazňoval dočasnost. Struktura: základní práva, Spolek a země, nejvyšší orgány, zákonodárství, provádění zákonů, soudnictví, finance, obrana, přechodná ustanovení.
- federace: Bundestag a Bundesrat (delegovaný zemskými vládami, korporativní federalismus),
- klauzule věčnosti (čl. 79 odst. 3): nezměnitelné jádro (federální členění, spolupůsobení zemí, lidská důstojnost a základní principy), tedy materiální právní stát,
- Konstruktivní votum nedůvěry,
- Spolkový ústavní soud a vymahatelná základní práva, prezident jen s reprezentativní funkcí.
Srovnání s Výmarskou ústavou: Výmar měl suspendovatelná práva, silného prezidenta, slabou Říšskou radu, snadné svržení vlády a „pozitivní“ právní stát se státem v centru. Základní zákon má nezměnitelná práva, důslednou dělbu moci, silnější Bundesrat, konstruktivní votum, materiální právní stát a jednotlivce v centru. SRN je stabilní parlamentní demokracie. Po sjednocení (1990) platí pro celé Německo.
Konstruktivní votum nedůvěry
Bundestag může vyslovit kancléři nedůvěru jen tak, že současně zvolí jeho nástupce, kterého prezident musí jmenovat (čl. 67 Základního zákona). Je to jediná cesta ke změně vlády během volebního období a reakce na výmarskou nestabilitu, kdy negativní většiny svrhávaly vlády bez alternativy.
Ústava NDR
- ústava 1949: formálně demokratická republika na federativním principu (5 zemí), Lidová sněmovna (Volkskammer) a Sněmovna zemí (zrušena po nahrazení zemí okresy v 50. letech), prezident volený na 4 roky (Pieck). Ve skutečnosti neexistovala dělba moci, šlo o lidovou demokracii s více stranami pod vedením SED, přednost společného vlastnictví a jen formální základní práva. Ústava sloužila jako nástroj socialistické přeměny,
- po Pieckově smrti Státní rada jako kolektivní hlava státu (1960), usnesení se silou zákona, předsedové Ulbricht a od 1976 Honecker,
- socialistická ústava 1968,
- právo: trestní zákoník 1871 doplňovaný, pak nový 1968 (trestní právo jako nástroj třídního boje), občanský zákoník ZGB 1975 (omezení smluvní svobody a soukromého vlastnictví).
V SRN mezitím dál platí BGB, právo se liberalizovalo, zrušilo se rasové zákonodárství a řešila se otázka vysídlených Němců.
Poválečná Itálie
Abdikace krále ve prospěch Umberta II. jako místodržitele (1944), dekret o prozatímním zřízení, referendum 1946 (republika). Ústava Italské republiky (1947, účinná 1. 1. 1948): silný dvoukomorový parlament (630 poslanců, 315 senátorů a doživotní senátoři jmenovaní prezidentem), prezident volený oběma komorami na 7 let, ústavní soud. Fašistické kodexy (trestní 1930, trestní řád 1931, občanský 1942) zůstaly po očistě v platnosti. Zrušen trest smrti, referendum (zákon 1970), rozvod, nový trestní řád (1988) a civilní řád (1990).
Pátá republika
Francie od roku 1958 po krizi čtvrté republiky (1946–1958: parlamentní systém, nestabilita, koloniální války v Indočíně a Alžírsku). Poloprezidentský systém s posílenou výkonnou mocí prezidenta (de Gaulle), od 1962 přímá volba prezidenta. Vývoj: Charta životního prostředí (2005, součást ústavy), Grenellské dohody (1968), 35hodinový pracovní týden (2000), Macronovy ordonance (2017–2018), modernizace smluvního a dědického práva, humanizace trestů a protiteroristická legislativa.
Společnost národů
Mezinárodní organizace (1919/1920) založená na základě Wilsonových Čtrnácti bodů jako součást versailleského systému, k udržení míru a kolektivní bezpečnosti. Orgány: shromáždění, rada, sekretariát, Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti a specializované komise (ILO). Selhala bez účasti USA, s vystoupením Německa, Japonska a Itálie a neschopností zastavit agresi. Nahradila ji OSN (Charta 1945: Rada bezpečnosti, Valné shromáždění, Mezinárodní soudní dvůr).
Mezinárodní integrace do roku 1945: koncert velmocí, aliance (Trojspolek, Dohoda), Malá dohoda, Locarno, Briand–Kelloggův pakt, plány sjednocené Evropy (Coudenhove-Kalergiho Panevropa, Briandův plán, podunajská federace), internacionály (1864, 1889, Kominterna 1919, 1938) a aliance totalitních režimů (Osa, pakt Ribbentrop–Molotov).
Evropská integrace
Vývoj po roce 1945:
- západní blok: Marshallův plán (1947) a OEEC (1948, od 1961 OECD), Bruselský pakt (1948), NATO (1949, čl. 5 kolektivní obrana), ESUO (1951, Pařížská smlouva, šest zakladatelů), Římské smlouvy (1957: EHS a Euratom), Jednotný evropský akt (1986, vnitřní trh),
- východní blok: RVHP (1949) a Varšavská smlouva (1955), dominance KSSS a potlačení liberalizace (1968),
- détente a KBSE: SALT I (1972), Helsinský závěrečný akt (1975) se třemi koši a podporou lidských práv a disentu, KBSE od 1994 OBSE,
- po 1990: rozpad východního bloku (1991), Maastrichtská smlouva (1992/93: EU, tři pilíře, euro, občanství EU), rozšíření 1995 a 2004, Amsterodam (1997/99), Nice (2001/03), neúspěšná Smlouva o Ústavě pro Evropu, Lisabonská smlouva (2007/09).
Bipolární svět doplňoval třetí svět a Hnutí nezúčastněných zemí (Bělehrad 1961: Tito, Nehrú, Násir).