Definice
Zavinění (Řím) – Subjektivní předpoklad římské odpovědnosti z bezprávných činů: úmysl (dolus, vědomí škodlivých následků) nebo nedbalost (culpa, porušení péče řádného hospodáře), odstupňovaná u Justiniána od culpa lata po custodia.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Zavinění (Řím)
Bezprávné činy v technickém smyslu porušují abstraktní normu a zakládají nárok na náhradu škody a soukromou pokutu (starší právo upřednostňovalo pokutu). Soukromé delikty (delicta privata) stíhal poškozený žalobami actiones poenales, obecně nebezpečné činy (crimina) veřejné soudy. Delikty byly typizované: civilní furtum (vč. loupeže), damnum iniuria datum, iniuria, praetorské metus a dolus. Předpoklady: objektivní protiprávnost (vylučuje ji nutná obrana, vim vi repellere licet, krajní nouze a souhlas poškozeného, volenti non fit iniuria, kromě ublížení na těle), deliktní způsobilost (ne děti, nedospělci vzdálení dospělosti, šílenci, právnické osoby) a zavinění:
- dolus (malus): vědomí škodlivých důsledků; odpovědnost za něj nelze smluvně vyloučit,
- culpa: nevědomá neopatrnost (i opomenutím), měřená péčí diligens pater familias. Justinián rozlišil culpa lata (hrubá, culpa lata dolo comparabitur), culpa in concreto (quam suis rebus, péče jako o vlastní věci), culpa levis (omnis, průměrná péče) a custodia (v klasickém právu ručení za náhodu u hostinských a některých smluv, u Justiniána péče diligentissimus pater familias).
Který stupeň se přičítá, určovaly zvláštní normy pro jednotlivé smlouvy a delikty. Viz Culpa, Dolus, Custodia.
Čas jako právní skutečnost: lhůty končí uplynutím posledního dne (promlčení) nebo jeho začátkem (vydržení), zletilost se počítala a momento ad momentum. Tempus continuum se počítá den po dni, tempus utile jen dny, kdy bylo možné jednat (praetorské lhůty annus utilis, často jen pro počátek: tempus utile ratione initii, continuum ratione cursus).
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Podřazené: Culpa, Dolus, Custodia
- Související: Delictum, Deliktní způsobilost