Definice
Nacistické právo – Právo Třetí říše odvozené z „duše národa“, Vůdcovy vůle a ideologie, odmítající římské právo a dělení na veřejné a soukromé právo.
Výklad v předmětech
Obecné právní dějiny
Nacistické právo
Ideologie: ucelená právní teorie neexistovala. Pojetí práva utvářeli Hitler a straničtí předáci, Hans Frank (říšský vůdce práva: „Právo je to, co prospívá německému národu“), teoretici (Carl Schmitt, kielská škola) a prominentní právníci (Freisler, Thierack, Stuckart, Rothenberger). Materiálním pramenem je právo vrozené, vyvěrající z duše národa (Volksgeist), které soudce „odposlouchává“ ve svědomí národa. Dané (zákonné) právo je jen jeho obrazem.
Prameny: předpisy hlavně vlády, nové prameny nacistická ideologie, program NSDAP (soudy se na něj odvolávaly), Vůdcova vůle a zdravé národní cítění. Hierarchie norem neexistovala. Postuláty: nerovnost ras, antisemitismus, vůdcovský princip. Období: uchopení moci (1933–1934), snaha o rekodifikaci (1935–1939), válka (1939–1945).
Soukromé právo: odmítnutí dělení na veřejné a soukromé právo a individualismu, důraz na povinnosti a přednost celku („Neexistuje žádný soukromý život, který by nebyl ovlivněn životem veřejným“, Freisler). Bod 19 programu požadoval nahrazení římského práva „německým obecným právem“: římské právo bylo „materialistické“ a „zažidovštělé“, jeho recepce „národním neštěstím“, terčem byla hlavně pandektistika. Nástrojem byly generální klauzule a neurčité pojmy (dobré mravy, veřejné blaho, zájem německého národa) vykládané ideologicky. Připravoval se Lidový zákoník.
Trestní právo: analogie podle „zdravého národního cítění“ (1935), retroaktivita, rasové trestné činy (zneuctění rasy).
Odkaz na původní dokument