Definice
Bonitární vlastnictví – Praetorské vlastnictví nabyvatele, který nedodržel civilní formality (tradice res mancipi); chráněno actio Publiciana do vydržení.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Bonitární vlastnictví
In bonis habere / esse (praetorské vlastnictví) vznikalo tam, kde nabyvatel nedodržel civilní formality, typicky když byla res mancipi jen tradována. Dále při bonorum emptio (koupě v konkursu, Bonorum venditio) a bonorum possessio (praetorské dědění). Kviritským vlastníkem zůstával převodce (nudum ius Quiritium), ale praetor chránil nabyvatele žalobou actio Publiciana a exceptio rei venditae et traditae, dokud věc nevydržel.
Vývoj: nejprve praetor proti vindikaci prodávajícího dal kupci exceptio rei venditae et traditae, pak proti každému actio Publiciana jako fiktivní žalobu (soudce si přimyslí uplynutí vydržecí doby). Ochrana se rozšířila i na další praetorská nabytí: bonorum emptor, bonorum possessor, missus in possessionem ex secundo decreto a nabytí adiudikací magistrátu. Gaius proto mluví o dominium duplex, o vlastníkovi pleno iure a o „holém“ kviritském právu (nudum ius Quiritium). Obsahově se bonitární vlastnictví od kviritského téměř nelišilo; rozdíl byl u manumise: otrok propuštěný jen bonitárním vlastníkem se stal Latinus Iunianus, ne občanem. Justinián rozdíly odstranil a zavedl jednotné dominium.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Publiciánská žaloba, Res mancipi a nec mancipi