Definice
Actio in personam – Žaloba proti konkrétní osobě, která je žalobci zavázána něco dát nebo učinit; chrání obligace (relativní práva).
Výklad v předmětech
Římské právo I
Actio in personam
Žaloba proti konkrétní osobě, která je žalobci zavázána něco dát nebo učinit (dare, facere). Ulpián ji označuje jako kondikci (condictio). Chrání obligace, tedy relativní práva. Je protikladem Actio in rem.
Odkaz na původní dokument
Římské právo II
Actio in personam
Osobní žaloby z obligací. Žalovaný měl defenzní povinnost, jinak hrozila missio in bona. Litiskontestací nastala novatio necessaria: obsah obligace i vedlejší práva přešly do obligace z litiskontestace (i dosud nezděditelné nároky se staly zděditelnými), rozsudkem pak do obligace z rozsudku.
- civilní (in ius conceptae, s oportere): na určité plnění (dare) jako abstraktní condictiones bez uvedení důvodu, na neurčité (dare facere) s důvodem v demonstratio,
- bonae fidei: soudce přihlíží k vedlejším úmluvám, zvyklostem, vzájemným nárokům a nepoctivosti a přizná pozitivní či negativní interesse (quidquid dare facere oportet ex fide bona); z konsensuálních kontraktů, reálných kromě mutua, z fiducie, poručenství a negotiorum gestio,
- stricti iuris: jen oprávněnost nároku, námitky jen formálně exceptí, hrozí pluspetice; z mutua, verbálních a literárních kontraktů a z bezdůvodného obohacení,
- praetorské (in factum conceptae): přesné podmínky, neurčitá kondemnace, blízké žalobám přísného práva.
U Justiniána se rozdíl přesunul do hmotného práva a condictio splynula s actio. Beneficium competentiae: dlužník je odsouzen jen do toho, co může plnit, s ponecháním existenčního minima (na rok, trvale při cessio bonorum); ratione causae (společnost, darování) a ratione personae (vojáci, manželé, příbuzní). V kogničním procesu se od 2. století vynucovalo i plnění in natura (manu militari) a prodávaly se jen jednotlivé věci.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Protiklad: Actio in rem